Moje cesta k porcelánu - Díl II.

Tento díl navazuje na díl první. 

... ještě předtím, než jsem odmaturovala z keramiky, dějin umění, českého a anglického jazyka, přemýšlela jsem co budu po škole dělat dál. Zkusila jsem štěstí a odvážila se podat přihlášku na UMPRUM v Praze a pro ,,jistotu" také na UJEP v Ústí nad Labem. V obojím případě se jednalo o ateliér se zaměřením na design porcelánu. Moc jsem si přála uspět u talentových zkoušek v Praze, ale bohužel se to nepovedlo. Pražský ateliér je dle mého názoru zaměřený více filosoficky, než prakticky. Dělají se zde různé technologické pokusy a vlastně jde spíš o to mít pořádný příběh a na ten nějak reagovat keramickou hmotou. Přiznávám se bez mučení, že jsem nikdy neoplývala zázračnými nápady, ale spíše pýlí a nadšením pro užitý design. O pár týdnů později jsem jela s kamarádkou na dvoudenní přijímací talentové zkoušky do Ústí nad Labem a tady se mi zadařilo, kamarádka byla přijata na UMPRUM a já na UJEP. Podařilo se, byla jsem přijata mezi 5 nejlepších a radost byla veliká, bylo tu však jedno veliké ALE. Představa každodenního dojíždění Praha - Ústí nad Labem.

Už od 16ti let jsem byla velmi akční, co se týká studentských brigád a měla jsem ,,rozpracováno" často i na třech místech zároveň. Byla jsem jako včelka, co přiletí ze školy, převleče se do číšnického a jde do rána nosit hamburgery a pivo, aby si vydělala na svůj sen - na svou první vlastní dílnu. Pracovala jsem tehdy pro dvě kavárny, jednu pizzerii, jednu americkou restauraci a jednoho dealera luxusních vozů zároveň (samozřejmě brigádně). I když jsem byla ale přijata na vysokou školu do Ústí nad Labem a nabízelo se užívání si studentského života bez starostí, rozhodla jsem se dojíždět každý den domů do Prahy, abych si i nadále mohla vydělávat a šetřit na pec. Bylo to náročné období, mezi své spolužáky jsem nikdy moc nezapadala, protože jsem po poslední přednášce vždy vzala nohy na ramena a utíkala na nádraží :). Zkrátka, raději jsem si vydělávala sama, než abych se nudila a propíjela peníze od rodičů v poměrně nehezkém Ústí. (Ústí promine :)). 

Po čtyřech letech plných pestrých brigád v Praze, denního studia v Ústí nad Labem a posupného budování si značky LUCKAVO.CZ jsem dokončila bakalářské studium a už přes rok a půl měla svou vlastní malou dílnu v Praze :). Fotografie výše jsou z období, kdy jsem dílnu ještě neměla a pracovala jsem ve svém dětském pokoji :))).

Budování značky zní jako velmi sofistikovaný termínus technikus, ale není tomu tak. Ve skutečnosti si prostě dáte cíl a malými střípky a krůčky se k němu několik let přibližujete, sem tam něco prodáte, snažíte se zviditelnit účastí na akcích a pořád něco vylepšujete. Sbíráte fanoušky a tvoříte obsah na sociální sítě a někdy se to zdá nekonečné. Koukněte na fotografie z prvních velkých designových marketů z roku 2012 a 2013:). Ha ha. Tenkrát mi stačila netkaná látka, dneska už mám pěkné bílé výstavní stolky, ale zase přemýšlím, zda a jak je obměnit.

 

Když jsem se rozhodovala kam na navazující magisterské studium, Prahu jsem už ani nezkoušela a přijímačky složila opět v Ústí. Ústí bylo sice daleko, ale styl výuky a praxe, témata a myšlení v ateliéru v Dubí (detašovaný ateliér fakulty v Ústí), mne zkrátka vyhovovalo mnohem více. Baví mne dělat věci funkční, praktické, jednoduché, zároveň stylové a originální. Zkrátka potřebuji, aby se mé produkty používaly a nestály nečinně na polici. V tom mi bylo Ústí bližší než Praha. Šest let jsem tedy studovala pod vedením pana Doc. Ak. Soch. Pavla Jarkovského a v roce 2015 jsem úspěšně zakončila své porcelánové vysokoškolské studium. 

Ihned po promocích mi zavolal šéf z dealerství luxusních vozů, pro kterého jsem téměř 10 let brigádničila, že by pro mne měl super nabídku na hlavní pracovní poměr a že mne to bude určitě bavit. Pravdou ale je, že jsem tehdy stála na rozcestí. Buď do toho skočím po hlavě a zkusím se porcelánem živit (vždyť přeci značku, dílnu i malé prodeje mám), nebo se nechám zaměstnat v kolektivu a firmě, kterou léta znám a budu mít jistotu. Ta obava z neúspěchu byla však silnější a já, cílevědomý, paličatý býk a nespoutaný živel jsem se nechala skutečně zaměstnat jako asistent prodeje nových vozů Volvo. (není to reklama, je to srdcovka, kdo mne zná, tak ví :)). 

 

A jak pokračoval souběh dvou srdečních záležitostí, porcelánu a Volva? ... O tom až potom :).

Příští a asi poslední díl této trilogie :) bude tedy pojednávat o zaměstnání a stále větší potřebě tvořit. 

 

Pěkný den, 

 

Lucie  

 

 

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení