Již ve třetí třídě základní školy jsem začala chodit do keramického kroužku a vždy mne velmi fascinovala keramická hlína a její proměny v čase - sušení, výpal, glazování... i proto jsem brala svou tehdejší tvorbu více jako výzkum, než jako bezmyšlenkovité ,,patlání" hlíny :). V deváté třídě jsem vyhrála dvě dětské keramické soutěže a ačkoli se to nyní zdá vtipné a nijak zásadně významné, právě tyto dva okamžiky nasměrovaly můj život k talentovým přijímacím zkouškám na Vyšší odbornou a střední uměleckou školu Václava Hollara v Praze, zkráceně a oblíbeně - na Hollarku, kam jsem byla přijata jako devátá z osmi! Vysvětlím ... U talentových zkoušek jsme krom jiného měli za úkol vymodelovat sošku muzikanta s hudebním nástrojem z určeného množství hmoty. A já ani nevím proč, ale začala jsem sošku stavět dutou, asi abych ji měla největší :))). Ano, pan Ak. soch. Jiří Mareš (vedoucí ateliéru - Výtvarné zpracování keramiky) mi několikrát říkal, ať nestavím plastiku dutou, že mi to spadne, ale kdo mne zná, tak ví, že mám svou hlavu a někdy to se mnou není jednoduché, že? :). Asi tak deset minut před odevzdáním úkolu se mi celá plastika mého sedícího houslisty zbortila a v ten okamžik vzniklo něco, co už trvá neuvěřitelných 13 let. Sama od sebe ke mě přiběhla tehdy slečna neznámá a také veliká konkurence a začala mi pomáhat a dávat se mnou mého rozpláclého houslistu do kupy. Od té chvíle je mou nejlepší kamarádkou. Našlo se deváté místo z osmi, pan Mareš mne přijal s pomyslným černým puntíkem, jako by říkal:,,máš na to holka, ale budeš poslouchat":).
A já tedy mohla začít pomalu proměňovat své dosavadní dětské zkušenosti v ty odbornější. Keramiku jsem začala prozkoumávat ze všech možných stran, přibyl nám také předmět Technologie keramiky a ten nám dával poměrně zabrat:). Učili jsme se například chemické a fyzické procesy, které při výrobě vznikají, také jsme si připravovali vlastní hmotu nebo míchali vlastní glazury. Pověstné věty pana Mareše: ,,slečno Volková, vy už zase zlobíte", ,,říká se do prkénka, slečno Volková", nebo naprosto legendární věta: ,,ani jedna jílová částice nesmí uniknout do odpadu" a ,,kdyby sem přišel pan ředitel v bílém obleku, nesmí se umazat"... mi byly perfektní průpravou a poměrně často si na ně vzpomenu. Nejvíce ve chvíli, kdy mám v dílně jako po výbuchu a nechce se mi to uklízet :). Ale právě pan Mareš mi vštípil do hlavy dnes již automatickou ač nepříjemnou věc - vždy po sobě po práci uklidím, aby se mi druhý den zase pěkně bordelilo .).
Neexistovaly žádné formy, všechno se modelovalo a točilo pěkně z ruky, takže každý kus je ryzí originál. Pracovali jsme převážně s červenicí a dalšími plastickými hmotami vhodnými pro točení na kruhu. Točení na kruhu pro mne z počátku byl veliký oříšek, hlavně centrování hliněné hroudy. Vždy jsem používala veliké množství vody, aby hlína pěkně ,,klouzala", ale zároveň jsem měla svůj kruh přímo u čistě bílých dveří do kabinetu pana Mareše. Nebylo pochyb o tom, že všechny hnědé kapky v rozstřelu cca 2 m byly moje :). Ano, utírala jsem dveře a půlku dílny. Když dneska píšu tento článek, musím upřímně říct, že na Hollarku vzpomínám ráda a s úsměvem. Hlášky a přísně vtipné grimasy pana Mareše prostě nikdo nikdy nepřekoná. Už ve druháku mi bylo jasné, že keramiky se jen tak nevzdám a začala jsem si pomaličku ,,budovat" svou značku Luckavo. První webovky, vlastně i ty druhé a třetí... to byly exempláře :)... No jó, začátky.
Mezi posledními realizacemi na Hollarce byla točená váza pro mamču, která byla vytvořena speciálně k příležitosti čerstvě obložené a zrekonstruované kuchyně jako překvapení. Glazuru jsem namíchala tak, aby korespondovala s obkladem a spáry ponechala matně hnědé, povedlo se! Vázu má mamka do dneška a ráda jí používá.
No a zebrovaný servis? Trpělivost mi tehdy nechyběla, když na to koukám:). To je prosím moje maturitní práce z roku 2009, kterou jsem obhajovala v zebrovaných šatech a to bylo asi to, co pobavilo celou porotu. No přijata jsem byla pod čarou, dokončila jsem se samými :) - teda z praktické :)))).
Příští díl bude pokračovat bakalářským studiem a zrodem vlastní značky.
Vaše Lucie
Titulní foto článku: sl. Javůrková.