Tento díl navazuje na díl první.
... ještě předtím, než jsem odmaturovala z keramiky, dějin umění, českého a anglického jazyka, přemýšlela jsem co budu po škole dělat dál. Zkusila jsem štěstí a odvážila se podat přihlášku na UMPRUM v Praze a pro ,,jistotu" také na UJEP v Ústí nad Labem. V obojím případě se jednalo o ateliér se zaměřením na design porcelánu. Moc jsem si přála uspět u talentových zkoušek v Praze, ale bohužel se to nepovedlo. Pražský ateliér je dle mého názoru zaměřený více filosoficky, než prakticky. Dělají se zde různé technologické pokusy a vlastně jde spíš o to mít pořádný příběh a na ten nějak reagovat keramickou hmotou. Přiznávám se bez mučení, že jsem nikdy neoplývala zázračnými nápady, ale spíše pýlí a nadšením pro užitý design. O pár týdnů později jsem jela s kamarádkou na dvoudenní přijímací talentové zkoušky do Ústí nad Labem a tady se mi zadařilo, kamarádka byla přijata na UMPRUM a já na UJEP. Podařilo se, byla jsem přijata mezi 5 nejlepších a radost byla veliká, bylo tu však jedno veliké ALE. Představa každodenního dojíždění Praha - Ústí nad Labem.
Už od 16ti let jsem byla velmi akční, co se týká studentských brigád a měla jsem ,,rozpracováno" často i na třech místech zároveň. Byla jsem jako včelka, co přiletí ze školy, převleče se do číšnického a jde do rána nosit hamburgery a pivo, aby si vydělala na svůj sen - na svou první vlastní dílnu. Pracovala jsem tehdy pro dvě kavárny, jednu pizzerii, jednu americkou restauraci a jednoho dealera luxusních vozů zároveň (samozřejmě brigádně). I když jsem byla ale přijata na vysokou školu do Ústí nad Labem a nabízelo se užívání si studentského života bez starostí, rozhodla jsem se dojíždět každý den domů do Prahy, abych si i nadále mohla vydělávat a šetřit na pec. Bylo to náročné období, mezi své spolužáky jsem nikdy moc nezapadala, protože jsem po poslední přednášce vždy vzala nohy na ramena a utíkala na nádraží :). Zkrátka, raději jsem si vydělávala sama, než abych se nudila a propíjela peníze od rodičů v poměrně nehezkém Ústí. (Ústí promine :)).
Po čtyřech letech plných pestrých brigád v Praze, denního studia v Ústí nad Labem a posupného budování si značky LUCKAVO.CZ jsem dokončila bakalářské studium a už přes rok a půl měla svou vlastní malou dílnu v Praze :). Fotografie výše jsou z období, kdy jsem dílnu ještě neměla a pracovala jsem ve svém dětském pokoji :))).
Budování značky zní jako velmi sofistikovaný termínus technikus, ale není tomu tak. Ve skutečnosti si prostě dáte cíl a malými střípky a krůčky se k němu několik let přibližujete, sem tam něco prodáte, snažíte se zviditelnit účastí na akcích a pořád něco vylepšujete. Sbíráte fanoušky a tvoříte obsah na sociální sítě a někdy se to zdá nekonečné. Koukněte na fotografie z prvních velkých designových marketů z roku 2012 a 2013:). Ha ha. Tenkrát mi stačila netkaná látka, dneska už mám pěkné bílé výstavní stolky, ale zase přemýšlím, zda a jak je obměnit.
Když jsem se rozhodovala kam na navazující magisterské studium, Prahu jsem už ani nezkoušela a přijímačky složila opět v Ústí. Ústí bylo sice daleko, ale styl výuky a praxe, témata a myšlení v ateliéru v Dubí (detašovaný ateliér fakulty v Ústí), mne zkrátka vyhovovalo mnohem více. Baví mne dělat věci funkční, praktické, jednoduché, zároveň stylové a originální. Zkrátka potřebuji, aby se mé produkty používaly a nestály nečinně na polici. V tom mi bylo Ústí bližší než Praha. Šest let jsem tedy studovala pod vedením pana Doc. Ak. Soch. Pavla Jarkovského a v roce 2015 jsem úspěšně zakončila své porcelánové vysokoškolské studium.
Ihned po promocích mi zavolal šéf z dealerství luxusních vozů, pro kterého jsem téměř 10 let brigádničila, že by pro mne měl super nabídku na hlavní pracovní poměr a že mne to bude určitě bavit. Pravdou ale je, že jsem tehdy stála na rozcestí. Buď do toho skočím po hlavě a zkusím se porcelánem živit (vždyť přeci značku, dílnu i malé prodeje mám), nebo se nechám zaměstnat v kolektivu a firmě, kterou léta znám a budu mít jistotu. Ta obava z neúspěchu byla však silnější a já, cílevědomý, paličatý býk a nespoutaný živel jsem se nechala skutečně zaměstnat jako asistent prodeje nových vozů Volvo. (není to reklama, je to srdcovka, kdo mne zná, tak ví :)).
A jak pokračoval souběh dvou srdečních záležitostí, porcelánu a Volva? ... O tom až potom :).
Příští a asi poslední díl této trilogie :) bude tedy pojednávat o zaměstnání a stále větší potřebě tvořit.
Pěkný den,
Lucie